Prosinec 2011

Prosím zastav!

26. prosince 2011 v 22:47 | Titty |  Mi balbuceo ..♥


Proč nemůžu vrátit čas?
Proč nemůžu ještě naposledy říct všechno co cítím narovinu, aby mě u toho poslouchal? Myslím opravdu poslouchal. A vnímal, co říkám. Aby to cítil. Vždyť .. to tak vždycky bylo. Ať jsem říkala cokoliv, vždycky mě chápal.

"Asi takovej pocit, jako je bodnutí nožem.."

Dobře, udělala jsem chybu, a za chyby se platí. Ale ... ale!♥ Nejhorší, nejbolestivější pocit beznaděje - když už je pozdě. Pozdě litovat, pozdě se omlouvat , pozdě na všechno.

> Když už je teda pozdě, radši si vyrvu srdce, lásko. Protože být bez Tebe ... tss, to radši nebýt.

On je ten pravej. Klidně vám to můžu odpřísáhnout. Dát ruku do ohně, nechat se mučit. Vážně, vážně, vážně. Fakt ON. Fakt ten pravej. Pro mě!♥ Né pro ňákou husu, ne pro někoho jinýho. Pro mě!♥

Stojí to za to? Sedět, a hodiny hypnotizovat tu zelenou tečku u jeho malé fotky. Napiš,napiš.. Cokoliv. Třeba "jsi kráva, už tě nikdy nechci vidět.." alespoň budu konečně vědět. To je to co potřebuju, vědět to na 1oo%. Třeba jsem nechápavá (to mám asi po tobě) , třeba už jsi to naznačil, ale mě to nedocvaklo. Já prostě vždycky ráda slyším celou pravdu.

[Děkuju, že mě neodsuzujete za to, že jsou moje články strašně chaotický. ♥ Přeju krásnej novej rok♥]

Memory.

6. prosince 2011 v 21:37 | Titty |  Mi balbuceo ..♥


Příjde mi, že jsem zase něco nezvládla.
Konkrétně - příjmout špatný fakty, možná i zapomenout.
To, že jsem si dneska v koupelně zase vzpomněla, že mě to píchlo u srdce. Že jsem začala psát článek s účelem, napsat O TOM.
Ale vlastně - je to opravdu tak nepochopitelné? To, že to ze mě za ty měsíce ještě nezmizelo. Že se občas přistihnu, jak přemýšlením o tom trávím až moc času, než by bylo vhodné. Že to prostě někdy večer nezvládnu, a čistě kvůli tomu, mi kápně několik slz na polštář. Po pravdě - někdy je to mnohem víc, než pár slz.
Musím přiznat, že ikdyž jsem si o prázdninách myslela, že je to definitivně za mnou, stále mě to bolí. A fakt hodně. Ale to dobrý je, že už ho nemiluju, že dokonce miluju jiného, a daleko, daleko víc, než jeho. Jenže mě pořád bolí ta zrada.
Jak je možný, že všechny ty chvíle, i ty nejmenší chvilky, kdy jsem si i já opravdu myslela, že mě má aspoň trošku rád, byly lži?
Že to, jak jsme třeba hodinu mlčky seděli, a koukali do pole, jak jsme říkali zároveň stejný věci, jak jsme se provokovali. I to, když se mi smál, jak jsem nešikovná, udupával mi klacky ("Co ti udělal?!" .."on s tebou flirtoval!") bránil mě před psem, kterej mě chtěl sežrat:D , bral mi skřípce z vlasů, protože věděl, že to nesnáším, nebo mi pouštěl do telefonu naši písničku. Jak je možný, nic z toho nebyla pravda? Ale hlavně - jak je možný, že jsem si toho tak dlouho nevšimla? Nemůžu uvěřit tomu, že jsem těm jeho hrám nakonec vážně naletěla. To bylo dřív keců, jak jsem chytrá. Slečna Všechno vím, všechno znám. "Né, jemu bych nikdy nevěřila." "však neboj,já ho znám." Jo, kecy v kleci;)